Zpěvačka, modelka, módní návrhářka, doktorka, kouzelník. Ani jedno z nich nevyšlo. Nebo jo?
Po základce mě rodiče donutili jít na gympl místo na uměleckou školu, kam jsem tehdy chtěla. Tejden co tejden se mi během těch 4 let měnily sny a preference. Krom hejtů na zeměpis mi gympl neujasnil nic. Ve čtvrťáku jsem neměla jasný ani zaměření, natož tak obor. Zubní, marketing, chemča s biolou a řízení výroby & kvality. "Když se nedostanu v prvním kole, do druhýho si dám AJ+NJ na fildě". Až tak jsem si nebyla jistá tím, co bych ráda dělala "až vyrostu".
Pět naprosto různejch oborů, který nemaj nic společnýho. Čtyři přihlášky, tři fakulty, dvoje přijímačky a jeden, jedinej zápisovej lístek.
Šla jsem na fakultu, kam jsem se byla podívat na DOD jen kvůli mý tehdejší spolužačce, která na ni nakonec nešla. Na obor, kterej byl záchrana a moc se mi tam nechtělo. Šla jsem na školu, kde mě odradil první docent, kterýho jsem kdy slyšela přednášet. Zapsala jsem se kvůli rodičům, abych neseděla rok doma. "Kdyžtak odejdu."
Za chvíli to bude už celičkej rok, co tu chodím po chodbách, oblíkám bílej plášť s brýlema a nosím těžký knížky. Ještě pár dní zpátky jsem měla chuť to všechno vzdát.
Nikdy jsem nechtěla bejt princezna a v životě jsem si nepřiznala, že bych ráda učila.
A pak mi to docvaklo.
Když jsem byla malá, nutila jsem svý kamarády odpovídat písemně na otázky, který jsem jim pokládala, pak si vysbírala sešity, ty opravovala a známkovala. Nejoblíbenější hračka byla stará školní lavice (až tak stará, že měla sedátko spojený se šikmym stolem), kterou měla sestřenice na zahradě. Moje ruka vystřelila vždycky nahoru jako první okamžitě, když někdo zmínil "...dobrovolná prezentace". "Jo, já taky nerada mluvim před lidma a z prezentací jsem nervózní" je asi největší lež, kterou jsem za svůj život pravidelně utěšovala ostatní. Jsem ráda "ta chytrá". Ráda tvořím nový věci, miluju hezký nadpisy, uklizený a přehledný materiály. Občas mám ráda lidi, občas jsem ráda sama s papírama, tabulkama a sešitama. Miluju dodržování pravidel. Vedoucí pozice mi nejsou cizí. Slýchám, že mám příjemnej hlas a že na mně maj lidi rádi moje nadšení pro věc.
Doprdele, jak jsem si mohla za těch 20 let nevšimnout?
Chtěla jsem bejt na pódiu s kapelou nebo mě jen lákalo něco někomu sdělovat a mít publikum? Chtěla jsem chodit po mole nebo bejt něčí vzor? Chtěla jsem šít sukně nebo vytvářet něco hezkýho, co by ostatní používali? Chtěla jsem pracovat noční na pohotovosti nebo jen mít užitečný povolání, kterým můžu pomáhat lidem? A že tam ten kouzelník nesedí? Tak to jste asi nikdy nezažili ty pravý labky.
Konečně jsem si přiznala, co chci v životě dělat a kam mě to celý ty roky podvědomě táhlo. Chci UČIT. Chci bejt ta nejlepší učitelka, jaká kdy byla (Komenský odpustí). Chci dostudovat tuhle školu a jít si za tím, co ke mně patří.
A pokud pořád nevíte, "co na tom vidim", možná vám pár následujících řádků pomůže objasnit moje rozhodnutí.
TĚŠÍM SE NA to, až...
... budu o prázdninách zdobit třídu pro svý prváčky, dělat jim hezkou nástěnku s fotkama, obrázkama a memečkama
... budu připravovat laboratoř, uklízet v šuplících a všechno bude na svým místě, přehledný a systematický
... se jich v první hodině biologie zeptám, jakej k ní mají vztah, proč a co jich na základce nejvíc bavilo
... jim budu vysvětlovat pravidla v labkách
... budu vyplňovat třídnici, proškrtávat políčka a mít v tom všem pořádek
... budu opravovat svoje první písemky a budu pak moct mít takový ty kecy o tom, jaká to byla tragédie, ale stejně se budu chvilkama usmívat
... se budu po chodbě procházet v červenejch lodičkách a bílým plášti
... jim u každýho učiva budu pomáhat mnemotechnickýma pomůckama, který jsem si za svoje studium vymyslela
... budou všichni valit oči, protože nic tak hezkýho, jako to, co maj v baňce, ještě nikdy neviděli
... budu zůstávat po vyučování se všema, kdo o to budou mít zájem a nechám je "na tajňáka" v labce
... někdo z nich přijde a řekne "Kvůli Vám jsem se dostal na medicínu", "Bez Vás bych o chemii nikdy nepřemýšlela"
... nebudu probírat teoretickou látku v labkách
... si s nima budu povídat o jinejch věcech než o škole a budu s nima tvořit takový ty kamarádský vztahy, ale přesto si nedovolej zapomenout referát
... budu domlouvat zajímavý a významný lidi, aby nám přišli na školu udělat přednášky
... budu mít klíče od všech školních laboratoří
... budem jezdit na výlety, zdobit školu, dělat projekty a pokusy, chystat se na DODčka
... budu předávat maturitní vysvědčení a budu na všechny pyšná
... budu mít v kabinetu kostru lidskýho těla, modely sloučenin a zajímavý kytky
... jim ukážu, že učitel nemusí bejt znuděnej, nasranej a že existujou i lidi, co učí rádi
Jak většinou říkám, "musí vás to málo srát a hodně bavit". A tohle pro mě učitelství znamená.
Učitelský porady budou tak nepříjemný, jak to vy sami dovolíte. Třída vás bude mít tak ráda, jak budete mít rádi vy ji. Nenávidět vaše hodiny budou tehdy, když jim ten předmět budete znechucovat. Plat bude takovej, že za dva měsíce odpočinku to stojí.
Proto, proto a ještě pro mnohem víc důvodů miluju to, co studuju. Tohle mě na tý škole drží. Tohle mi ukazuje, že jsem si vybrala správně a že jsem tam, kde mám bejt.
Komentáře
Okomentovat