Z Fkaře NA Áčkaře ZA JEDEN ROK?!

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek budu moct někdy napsat. Nerada bych říkala hop, protože přeskočeno určitě ještě nemám a nedržim v ruce žádnej diplom, nicméně si myslim, že (ne)zvládnout prvák se třema nejtěžšíma zkouškama, který jsem si tahala do druháku, a zvládnout prvák se všema hotovejma zkouškama před začátkem prázdnin je sakra rozdíl a pro mě neskutečnej posun. Za tu dobu se změnilo docela dost věcí - v mym přístupu ke škole a k učení, v tom, jak se chovám, jak se rozhoduju a co dělám. Možná jste v podobný situaci jako já tehdy a se*e vás to, možná vás jen zajímá, co se se mnou dělo. Nicméně pokud si chcete poslechnout, co se změnilo, v obou případech jste tu správně. Tak jdem na to.

PROČ TO POPRVÝ NEVYŠLO?

Když jsem v roce 2018 po maturitě nastupovala na moji první vysokou, měla jsem docela růžový brejle, velký ego a žádnej režim co by se týkal učení. "Nepujdu přece studovat jednoobor, mám na víc.", říkala jsem si tehdy. Jenomže střední není vysoká a to mi tehdy nedocházelo.

Celý to bylo mnohem náročnější, než jsem čekala. První ránou byla samotná náročnost změny - jiný okolí, nový město, novej byt, starání se sama o sebe, hledání novejch kámošů, zjišťování, jak se jezdí tramvajema, 3 hodiny ve vlaku každej tejden, socializace. Pro někoho běžný věci, pro introverta z malý vesničky hrůza. Přesně takhle jsem to měla i v prváku na střední, kterou jsem měla skoro za domem - brečela jsem, že tam nechci, že je to nejtěžší škola v okolí a že to nedám. Fakt nevim, proč jsem si myslela, že prvák na vejšce bude jinej a nijak se na to psychicky nepřipravila.

Dalším důvodem bylo to, že jsem podcenila náročnost učiva. Na gymplu jsem díky dobrejm známkám za málo snahy měla docela vysoký ego. Chemii zvládnu, ne, přece na to mám. Docela silný slova od někoho, kdo netušil jak se učit, jak důležitý jsou správný návyky a kamarádi nebo že je potřeba sednout na zadek a makat. 

Třetím hřebíčkem do rakve byl, řekněme, nedostatek motivace. Vzhledem k tomu, že jsem poslala přihlášky na první obory, který jsem našla a svoji budoucnost moc nerozmýšlela, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je tohle škola pro mě, jestli bych vůbec chtěla učit a jestli mi to za to stojí. Nebyl to můj dlouholetej sen, chtěla jsem jít úplně jinym směrem. Jen jsem nevěděla kterym.

 
Čtvrtým, a posledním důvodem bylo to, že škola nebyla moje priorita. Dlouhou dobu jsem si to nechtěla přiznat, i když to bylo všem kolem mě nad slunce jasný. Neviděla jsem, neslyšela jsem. Každou volnou minutu jsem cpala do volnočasovejch aktivit, který jsou skvělý, ale dělala jsem toho tolik, že už mi nezbyl čas ani energie na školu. A to prostě potom zavání průserem.

Pamatuju si, že už první zkouškový bylo síla. Na některý pokusy jsem ani nešla, byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Ujel mi vlak, kterej jsem už potom nechytila. Najednou byl konec druháku, já bez vedoucího bakalářky, bez hotovejch zkoušek a s třetíma pokusama na krku. Bylo mi jasný, že i kdybych ten vlak dohnala, poletim od státnic jak raketa. 

Na UP to funguje tak, že na každou zkoušku máte jeden řádnej a dva opravný pokusy. Pokud předmět nedáte a je to Ačkovej předmět (= povinnej), musíte si ho zapsat znovu. Pokud ho ani znovu na 3 pokusy nezvládnete, končíte. A přesně tohle byl případ mě a organický chemie.

MEZIZASTÁVKA

Po neúspěšným létu s organikou jsem se ještě stihla zapsat do druhýho kola na dvouobor Geografie - Biologie a environmentální výchova, kterej byl nejblíž mýmu CHE/BI. Nechtěla jsem jít ještě pracovat, abych nevypadla z učení (haha, jakýho prosimtě) a nemusela řešit pracák. Naši mi docela promlouvali do duše, abych na tom zeměpisu už zůstala. Já si řekla, že bych tomu teda poprvý v životě mohla dát šanci, zároveň si ale budu dělat většinu předmětů, který mám společný s che/bi, abych se mohla na konci roku rozhodnout, jestli nejít zpátky na chemii. Pokud se mi zeměpis zalíbí (haha), zůstanu tam. Pokud budu chtít jít i po roce zpátky na chemii, pujdu do toho znova. Rok mi trvalo si tak nějak uspořádat priority, přemýšlet nad mym studiem a zjistit, že chci fakt zpátky (a to nejen proto, že mě zeměpis docela vysíral).

ZMĚNA
Už během toho roku na zeměpisu jsem přemýšlela, že pokud chci jít znova na che/bi a tentokrát to už dotáhnout na bakaláře, budu muset udělat něco jinak. Přemýšlela jsem, co teda musim změnit a vzhledem k tomu, že jsem občas i chytrá holka, došlo mi, že minimum bude odstranit ty 4 hřebíčky, který jsem měla "zatlučený na rakvi", abych se dostala ven.

První překážka byla odstraněna tím, že už jsem znala fakultu, Olomouc, jak všechno funguje a měla kolem sebe oporu v podobě olomouckejch kamarádů a známých. Větev, která se mi pod nohama ale objevila nově bylo hledání si kamarádů mezi novejma spolužákama. Budou mě brát? Nebudu moc stará/trapná/všeználek? Nebude to divný?

Musím říct, že kdybych tenhle článek psala loni v říjnu, byly by tu napsaný úplně jiný pocity. Ze začátku to fakt divný bylo. Přišlo mi, že se se mnou všichni baví jen aby získali nějaký materiály nebo se dozvěděli, jak to chodí na zkouškách. Asi to chápu, taky bych se ptala. Trvalo to dýl než jeden semestr, ale doufám, že teď už můžu říct, že jsem našla lidi, co mě berou, co mi píšou i mimo zkoušky a se kterýma se doufám budem bavit i dál.

Na náročnost učiva jsem už byla připravená. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Ukázalo se, že "selektivní paměť je s*ině", jak s oblibou říká Bloncka. Některý předměty byly v pohodě, u některejch se mi vybavily znalosti, který jsem ani netušila, že jsem měla a něco bylo trochu náročnější, než si pamatuju. Na seminář organiky jsem si vzala jinýho vyučujícího a kolem sedmý ráno už chodila na fakultu. Poctivě jsem se každej týden připravovala, domluvila si konzultace navíc. Nakonec se všechno vyplatilo a u testu jsem byla klidná jak voda v nějakym zapadlým jezírku. Musim přiznat, že na ostatní předměty jsem se tak pečlivě neučila, nicméně v porovnání s minulostí jsem do toho dala mnohem víc. To se taky odrazilo na tom, že jsem byla mnohdy unavená, víc frustrovaná a špatná z toho, když mi něco nešlo do hlavy hned, ale to k učení nejspíš patří.

S tím souvisí i odchod z neziskovky, ve který jsem byla 7 let. Bylo mi to líto, ale zpětně to zase beru jako jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem kdy udělala. Pustila jsem taky brigády a cokoliv, co jsem dělala navíc. Chtěla jsem mít klid a vyplatilo se. Uvidím, jakej bude druhák, ale ráda bych si pomalu našla aspoň jednu brigádu. Začala jsem víc sportovat, víc se koukat na to, co jim a celkově se snažila dát co nejvíc do klidu a soustředit se na školu.

Řeknu vám, učí se mi mnohem líp, když vím, že mám celý odpoledne volný a můžu si to rozplánovat jak chci. Nic mě netlačí, nemusím stresovat nad ničím jiným. Taky si věci víc promýšlím a víc říkám "ne". Uvědomila jsem si, že nemůžu pomoct spolužákům, pokud té látce sama nerozumím. Snažím se proto naučit věci včas, abych potom mohla s klidným srdcem poradit. Když chceme někam jít, dám si nějakej cíl, kterej předtím musím mít splněnej, abych mohla popíjet Aperol s klidem v hlavě.

Že je to až moc nalajnovaný a plný zákazů?

To nevim. Pro někoho možná jo, pro někoho ne. Nicméně s touhle novou rutinou jsem si mohla dovolit i organizovat v listopadu konferenci pro 150 lidí. Na začátku letního semestru jsem dva týdny ležela s covidem, další dva týdny jsem zápasila s velkou únavou. A pořád se všechno zvládlo.

Ten největší rozdíl, kterej se stal, si ale nechávám na konec. Co to bylo? Z mýho studia se jednoduše stala priorita číslo jedna. Co to znamenalo? Kromě toho, že jsem si to řekla nahlas, snažila jsem se podle toho co nejvíc řídit. Tzn., že se první naučim a nachystám do školy, než pujdu ven. Že když mám energii a volnej den, tak zkusim udělat nějakou seminárku nebo něco do školy a až pak budu řešit ostatní věci. Že na dovču pojedu, až budu mít hotové zkoušky nebo že nebudu ve zkouškovým tak postovat na instagram.

Když člověk někde řekne, že je jeho priorita škola, dost často se ostatní zhrozí. Vidí ve vás někoho, kdo nedělá nic jinýho, kdo se neumí bavit, kdo missne všechnu srandu a zážitky. To ale neni pravda. I když je to dost omílaný klišé, celý je to o balancu. O tom, co potřebujete kdy udělat a co chcete nebo nechcete mít v kalendáři.

A jak to dopadlo s motivací?

Ono poplatky za studium, stres z toho, že to děláte podruhý nebo rodiče, kteří do vašeho vzdělání nacpali hromadu peněz vás docela dost nakopnou, nebudu lhát. Co mě ale motivuje ještě víc je to, že když se učim, začínám těm věcem rozumět, což mi dělá radost. Ráda taky věci vysvětluju spolužákům a učím se s nima - to mě utvrzuje v tom, že bych ráda vyučovala. A díky mýmu skvělýmu panu vedoucímu bakalářky jsem našla to, jak můžu spojit chemii s tím, co mě baví, což mě taky žene dopředu, i když nejsem žádnej ultra nerd.

Jak je to s těma známkama?
Nakonec bych se ještě ráda vyjádřila k jedný věci. Musim říct, že některý Ačka byly spíš haluz, dobrá nálada učitele, otázky, co mi sedly nebo dobrá energie vesmíru a že titulek tohohle článku je lehce přibarvenej, protože jsem dostala i Cčka, Dčka (nebo Ečko z geoly, dobrý den). Nicméně krom štěstí je za tím i mnohem víc práce a energie, než jsem byla ochotná tomu věnovat tehdy. Kdo je připravenej, neni překvapenej prostě. Když se člověk naučí, to štěstí k němu mnohdy dojde jen tak.

Na závěr tu mám ještě odpovědi na věci, který vás zajímaly: 

JAKÁ BYLA/JE REAKCE OKOLÍ?

Moje nejbližší okolí jsou naši. Ze začátku jsem měla hodně na talíři. Občas tam byly lehký výčitky, proč do toho jdu znovu, když to poprvý nevyšlo, jestli jsem si jistá. Každá druhá cesta na vlak končila větou "Ale víš, že je to poslední šance, že?". Docela mě mrzelo, že mi to vyčítaj, na druhou stranu jsem je chápala. Financovat nerozhodnou dceru o 3 roky dýl, než plánovali, neni nic levnýho ani příjemnýho. Věděla jsem, že nejtěžší bude jim dokázat, že to myslim vážně. Myslim ale, že se mi to povedlo. Nejvíc asi udělaly hotový zkoušky z letňáku před prázdninama. Přestala jsem lhát o tom, jak na tom jsem a když jsem mohla, hned jsem našim psala, jak jsem dopadla. Díky Bohu, že to bylo vždycky pozitivní a že následovala obrovská pochvala. 🙏🏻 Moment po organice si pamatuju doteď. Brečela jsem mamce do telefonu. Mamka si myslela, že smutkem a že organiku zase nemám. Když jsem řekla, že brečim štěstím a že jsem to zvládla na první pokus skoro s plnym počtem bodů, tak mi nevěřila. Takovou radost a pýchu jsem od ní nezažila.

POMOHLY TI NĚJAK UZNANÝ PŘEDMĚTY?

Pomohly, hodně. Měla jsem míň nadupanej rozvrh oproti spolužákům, klidnější dny, víc času (nebo možná spíš energie?) na učení doma. Třeba na přednášky z obecný chemie jsem chodila, i když jsem nemusela, protože byly skvelý, nicméně minimálně ten pocit z toho, že nemusim dělat nějaký zkoušky, byl k nezaplacení.

To je ode mě dneska všechno! Pokud by vás zajímalo něco dalšího k tématu, nebojte se zeptat tady v komentářích, popřípadě můžu dát i story na IG, tak nezapomeňte sledovat!

Doufám, že se vám článek líbil a že byl užitečnej (nebo minimálně poučnej). Mějte se!

A.