NEJSI NEJLEPŠÍ? TAK TO ASI ANI NEMÁ CENU, NE?

Zápočtovej týden a zkouškový sice ještě nezačalo, ale už se na nás valí jedna písemka za druhou. Taky se blíží období svátků, který jen přimíchává do období stresu, který většina z nás začíná pociťovat.

S tím souvisí i jedna věc, o který bych se s váma dneska ráda trochu pobavila.

Člověk je tvor zvídavej. Zajímá nás, co se kolem nás děje, kdo co udělal, jak věci fungujou nebo třeba jak si stojíme ve svých sociálních skupinách. Na tom neni nic špatnýho. Díky tomu máme internet, rakety co lítaj do vesmíru, víme o naší historii nebo atomech kolem nás. Taky díky tomu máme kamarády, rodinu a máme pocit, že někam patříme.

Problém nastává tehdy, když se to přežene a tyhle myšlenky nás pohltí. Když se začneme zajímat až moc o to, jak si stojíme mezi ostatníma, jestli jsme lepší nebo pokulháváme. Obzvlášť ve vědecký a univerzitní sféře jde tenhle tlak cítit minimálně každý zkouškový.

Na jednu stranu to chápu - každej chce bejt nejlepší. Lidi maj rádi uznání, chceme za sebou vidět dobře odvedenou práci, být si něčím jistí, něco umět. Nikdo nechce, aby ho vyšetřoval doktor, kterej školu flákal, ani nechcete zaměstnat v biologickym výzkumu vědce, kterej neví, k čemu jsou laboratoře a jak se používá mikroskop.

Na druhou stranu čím víc se koukáme kolem, tím hůř nám mnohdy je. Vnímám, že i spousta šikovnejch a pracovitejch lidí si o sobě myslí, že nejsou dost dobří. Schválně, zažili jste to někdy? Pocit, že se učíte míň, než vaši spolužáci. Že nejste tak chytří, že vám to jde do hlavy pomalejc, že si musíte víc opakovat, abyste se dostali "na jejich level". Přijde vám, že se ostatní narodili s velkym talentem, kterej akorát vám chybí.

Ještě větší problém nastává tehdy, pokud nejste zvyklí na to, že práce přináší ovoce (nebo jak se to řiká). Je skvělý narodit se jako šikovný dítě, kterýmu jde všechno bez práce. Asi tak dokud je vám deset. Pokud jste takový dětství měli taky, je dost možný, že se vám teď špatně soustředí, těžko hledáte motivaci nebo se vám nechce ani začít se učit, když vidíte, že spolužáci jsou daleko před váma a nevěříte si, že je doženete.

Nedávno jsme přesně tohle řešili s kamarádkou. Mám totiž v sobě takovej blok, kdy si myslim, že pokud v něčem nejsem nejlepší hned, už ani nemá cenu se snažit. Práce udělaná na 98 % je neakceptovatelná a stříbrný medaile se neberou. 💁‍♀️

To je, vám povim, pěkně blbá vlastnost, když s ní neumíte pracovat. Tvoří to totiž tlak jak na mě samou, tak na lidi kolem. V malý míře mě to motivuje k učení se novejch věcí a pracovitosti, ale v kombinaci se stresem ze zkoušek v týhle době je to až nepředstavitelně paralyzující. Je to jako bych ležela na posteli a mozek mi říkal, že se mám zvednout, ale svaly na nic nereagovaly. Jako bych měla mysl v těle uplně jinýho člověka, kterej na ni neni napojenej a dělá jiný věci, než který mu říká hlava. 

Čím víc učiva je, tím větší mám problém tuhle moji vlastnost ovládat. Je strašně jednoduchý si říct, že se jdu učit a "budu umět aspoň něco, ne?", jenomže ne každýmu hlava takhle funguje. Místo toho, aby mě naučení spolužáci motivovali, začnou mě všechny obranný mechanismy vypínat.

Strach ze selhání, zklamání jak sebe, tak i ostatních, myšlenky typu "co když nebudu dost dobrá", "ty už nikdy nedoženu", "to přece nejde stihnout", "na to nemám vlohy ani tak dobrej mozek", ...

Znáte to?

V moment, kdy mi bylo asi nejhůř a myslela jsem si, že už je všechno ztracený, mi kamarádka řekla jednu věc.

"Ale ty přece nepotřebuješ být nejlepší. Ty potřebuješ být jen tak dobrá, abys zvládla zkoušku."

A to mě zasáhlo.

Zkouškový totiž neni boj na život a na smrt. Nikdo z nás není v ringu s nápisem "vyhrát může jen jeden". Nejsme na pustym ostrově a nebojujeme proti ostatním o přežití.

Uspět může každej, kdo se zvládne vypracovat na určitej level. Vaši spolužáci nejsou vaše konkurence, je tam každej sám za sebe a záleží jen na vaší osobní píli.

Při nějakym provnávání je totiž potřeba vzít v potaz i to, v jaký situaci člověk je. Pokud bychom všichni měli neomezenej čas a zdroje, ókáčko, pojďme si poměřit síly. My ale neomezenej čas ani zdroje nemáme. Naopak, máme dost omezenej čas, hlavu plnou stresu a na stole hromadu věcí, který v tomhle stavu musíme dostat do hlavy.

Je proto potřeba trochu přepsat pravidla. 

Zkouška není od slova zkusit, ale od "zjistit, jestli moje znalosti vyhovujou určitýmu standardu." Jsou od toho, abychom se ujistili, jestli tématu rozumíme správně. Když z něčeho člověk dostane Áčko, rozumí tématu skvěle. Když někdo dostane za E, rozumí tématu sice méně, ale pořád nad určitou akceptovatelnou hranici.

Potřebujete srovnat vaše znalosti se standardem, ne svoje schopnosti s Járou od vedle.

Když se nad tím zamyslíme hlouběji, ani to nedává smysl. Každej máme jiný podmínky. Někdo při škole pracuje, někdo studuje dvě školy nebo dvou obor, vychovává malý dítě, stará se o nemocný rodiče, bojuje s psychickou nebo fyzickou nemocí, nebo třeba nemá peníze na to se každej víkend odreagovat někde na lyžích nebo v obchoďáku a vyčistit si hlavu. 

Je to jako porovnávat jablka s hruškama. Obojí je ovoce a roste na stromech, ale to je tak jediný. Stejně tak vy a vaši spolužáci sice studujete stejnou školu, ale všechny ostatní okolnosti můžete mít naprosto odlišný.

Proto bych na závěr tohohle článku ráda řekla - zkuste se místo porovnávání s Járou radši porovnat sami se sebou. Porovnávejte moment, kdy jste poprvý otevřeli skripta se sebou samym po nějaký době, kdy jste se opravdu intenzivně věnovali danýmu předmětu a snažili se si něco zapamatovat. Buďte na sebe pyšný, když budete mít v hlavě o trochu víc - je to znamení, že jste na dobrý cestě a že se odměňujete za vaši aktivní práci, kterou můžete ovlivnit. Ne za něco, co někomu daly do vínku sudičky. 

Držte se!